VZPOMÍNKY
Mám trochu obavu z toho, že začínám senilnět. Začřínám totiž přemýšlet o tom, jak čas hrozně rychle plyne. A jelikož bydlím v domě, který patří k naší rodině už hodně dlouho, stačí se porozhlédnout kolem...
Bydlíme ve vyklizeném bytu po prababičce, která je v domově důchodců. Podívám se do rohu obýváku, kde stál výstavní a naleštěný klavír desítky a desítky let. Nemilosrdně jsme ho při stěhování prodali. A najednou ho tam znovu vidím. Sedmiletá holčička v pleteném svetříku vchází potichu do dveří a rozhlíží se. Na pohovce sedí osmdesátiletá stařenka a s milým úsměvem děvčátko vítá. To přináší na kousku papíru napsanou básničku o pěti rýmech a po chvilce usedá ke klavíru. Malým prstem s obtížemi přehrává jednoduchou dětskou melodii. Prababička stojí u klavíru a s leskem v očích naslouchá. Po několika písničkách vytahuje ze starožitného stolku album a na pohovce ho své pravnučce ukazuje. Děvčátko zná většinu fotografií z babiččina vyprávění nazpaměť a obdivuje prababičku stojící u vulkánu Vesuv v Itálii na fotce ze čtyřicátých let...
Projdu bytem a sednu si na schodiště ozdobené nespočtem paroží. Najednou pod schody stojí skvělý myslivec. Na sobě mysliveckou kazajku, kalhoty a klobouk. V ruce flintu a u botníku si zouvá holinky. Holčička, která právě přišla od prababičky, sleduje dědečka skrz dřevěné zábradlí. Je potichu jako myška. Počká, než si děda zuje boty, potom se s radostným výkřikem řítí dolů po schodech. Dědeček sundavá z ramene flintu a chytá vnučku do náručí.
"Dědo, co si dneska ulovil?"
"Byli jsme na divočácích."
"A zastřelils nějakýho?"
"To víšžejo! Krásnýho velkýho!"
"A kde ho máš?"
"Chlapi ho vzali do myslivny."
"A dědečku, proč vlastně ty divočáky zabíjíte?"
"Protože některý škoděj lesu. Zejtra se můžeme jít podívat do lesa."
"A kam?"
"Třeba na Kálek."
"Tak jo."
"Vypátral jsem tam liščí doupě, tak můžeme zkusit ty lišky stopovat!"
"JOOOOOO!"...
A takových vzpomínek je plný dům, zahrada i okolí. Někdo se k tomu vrací nerad, ale snad každý, kdo má v srdi trochu citu by na to měl alespoň jednou za čas pomyslet v dobrém a při vzpomínce se usmát. Potěšíte nejen svou duši, ale i ty druhé, který se vzpomínka týká. A nebojte, oni to vědí. Copak přeci neškytáte, když na vás někdo myslí?